Legenda o sirénách.

27. ledna 2015 v 12:34 | Tayusha - はたけ多代 |  I'm Writing ..nebo se alespoň snažím.
Zdravím, bramborové lupínky.
Přináším vám povídku - pohádku, cokoli, to je fuk. Je váážně dlouhá, za to se omlouvám. a není to pohádka jako taková. Juu, happy end. I když si nemyslím že by to končilo špatně, to rodhodně ne. Ale rozhodně to není malá mořská víla od Disney. No, já doufám že se bude líbit.. ^^ Enjoy! Miluju vás.


Název: Legenda o sirénách.
Seriál: AU, postavy ze Supernatural
Pár: Dean / Castiel | okrajové Sam / Amélie
Žánr: Pohádka, vyprávění, 13+, fantasy, středověké období,
Zajímavost: Mě se to docela líbí, (Samochvála smrdíííí.) Ehm.
Takže všichni víme co jsem tím myslela a není třeba to dál rozebírat. Doufám že se bude líbit. Pá :) ..btw, obrázek si můžete rozkliknout na větší formát, aby jste líp vyděli. :D (Pomlčky "~" naznačují posun času.)





V dobách rytířů stará legenda vypráví o nádherných stvořeních s nádherným hlasem z temných hlubin moře. A o jejich boji se zrádnými stvořeními která žijí ještě hlouběji a živí se lidským masem.

Legenda vypráví o boji mořských panen s sirénami.

Ale je tu ještě jedna legenda, kterou ne každý zná. Poseďte se děcka a poslouchejte.

~

Stalo se to před několika lety. Jeden z králových rytířů se plavil po moři kvůli mírové smlouvě s jinou zemí. Na palubě bylo spoustu zkušených námořníků, a přesto tam byl jeden který se velmi obával proplout jedním z průlivů okolo vysokých skal u ostrovů které byli známi, že je obývají mořské panny.

"Bylo by bezpečnější skály obeplout." trval na svém jeden z námořníků. Kapitán se jemně zamračil a zavrtěl hlavou. "Ztratili bychom spoustu času." odporoval mu. Námořník si povzdychl a rozhodil rukama. "Vy to nechápete-" snažil se dožádat pozornosti. "Řekl jsem ne!" zahromoval kapitán.

"Co se tu děje?" vystoupil ze dveří kajuty muž ve volné košili a plátěných kalhotách. Boty vysoké a za pasem meč.

"To nic." vydechl kapitán a podíval se na námořníka přísně. Muž v košili se ale opět ozval. "Mě zajímá co chce říct." došel k nim s tichým klapáním podpatků. Podíval se na námořníka smířlivě.

"Obeplout ty skály je bezpečnější!" vyhrkl mladík. Muž - rytíř se podivil a podíval se do dálky na skály, mezi nimiž měli plout. "Proč?" otázal se.

"Kvůli mořským nestvůrám!" kapitán si odfrkl a někteří námořníci okolo se začali smát. Rytíř se zamračil a všechny si změřil pohledem. "Jaké mořské nestvůry?"

"Jsou to jenom povídačky, žádná mořská monstra nejsou." uklidnil jej kapitán a ušklíbl se. "Snad nevěříte na pohádky, sire." jeho posměšný tón byl nemístný. "Legendy vždy někde začínají." odvětil mu na to rytíř a zavřel na chvíli oči a pak se podíval na vyplašeného námořníka. "Jaké mořské nestvůry?" zeptal se znovu, tentokrát dožadujíc se odpovědi pevnějším hlasem.

"Mořské panny!"

To muže překvapilo. "Myslel jsem že mořské panny jsou hodné." přimouřil oči. Námořník zavrtěl hlavou. "Nic jako hodné mořské panny už není! Všechny je zavraždili a sežraly ty zlé, sirény!" zněl opravdu vyděšeně. "Sirény?"

Kapitán se zasmál. "Sirény jsou legenda. Jsou to odvržené mořské panny, které nebyli dost krásné a žárlily na své sestry a bratry a za tuto nenávist a žárlivost byli postiženy kletbou a staly se z nich hlubinné postrachy. Noční můry. Ošklivé, s ostrými zuby a drápy, jedovatýma očima." převyprávěl. Rytíř na něj chvíli hleděl a pak si odfrkl. "Takže pohádky." kapitán přikývl. "Samozřejmě!"

"Plujte dál." Mávl muž rukou a vrátil se do kajuty. Námořník se rozhlédl kolem sebe. "Všichni tady umřeme! Sežerou nás!" křičel.

Nikdo neposlouchat.

Vlny se vzbouřili, jakoby byli živé, hnaly loď ke skalám na ostrá kamenní. Všichni na palubě se zoufale snažili loď stočit zpět do proudu průlivu a dostat se z téhle ďáblovi pasti živý. Voda stříkala přes okraj lodě a zaplavovala ji, skály udělaly díru zespodu lodě a voda zatopila jednu z místností.

Rytíř chytil jedno z lan a prudce zatáhl, plachta se stočila, ostatní pochytali zbylá úchytná lana a zatáhli společně.

Loď se naklonila.

Voda rytíře vyhodila z lodi, ostatní jej chtěli za lano které držel vytáhnout zpět.

Náhle z vody vyskočila ohavná bytost s drápy a dlouhými zuby, šupinami po celém těle a chytila muže za nohy, zaryla drápy hluboko do jeho kůže a nadlidskou silou jej strhla a oba spadlo do vody. Námořníci to jen s vyděšenými tvářemi sledovali. Tohle jim nikdo neuvěří.

Náraz o vodu. Rozvířená voda všude kolem. Stovky, tisíce bublin. Rytíř odpásal meč od stého pasu a ohnal se jím, nelidský zvuk a červená šmouha. Jeho srdce se splašilo a slaná voda nepříjemně štípala v ranách které drápy - toho čehokoli - zanechali na jeho nohou.

Najednou se kolem prohnalo něco - nevěděl co. Svítilo to. Jako některé luminiscenční mořské korály nebo ryby. Chvíli si myslel že se mu to zdálo, ale pak se to objevilo znovu. Neuvěřitelně rychle to kolem něj prosvištělo a všude kolem bylo čím dál víc krve. A ty nelidské zvuky, tak ostré a vysoké tóny i přes tlumení vody byli k nevydržení, upustil meč a zakryl si uši. Zavřel oči.

Vzduch!

Otevřel oči a poplašeně zamáchal rukama a nohama. Vzduch, potřebuje vzduch! Otočil se a snažil se doplavat k hladině. Něco šupinatého se otřelo o jeho rameno, než se vzpamatoval a otočil, dostal ránu ploutví do břicha. A pak prudký náraz.

A tma.

~

Pootevřel oči. V duchu zasténal, bolelo ho úplně všechno a prudké denní světlo nebylo moc ohleduplné na jeho bolavou hlavu. Stočil hlavu na stranu a stiskl ruku, jeho nehty a prsty se zaryli do jemného písku.

Písek?

Je na pláži. Takže to nebyl sen. Co dělá na pláži?

Všechny tyhle myšlenky se najednou zdály irelevantní, protože- Předním leží konec obrovské černé ploutve. Rozhodně větší než jakákoli ryba, a rozhodně nevypadá jako od delfína nebo žraloka. A pak se ploutev pohnula, jeden její konec byl celý od písku který se nalepil na mokré šupiny. A když se muž teď mohl lépe podívat, ploutev nebyla černá, spíše tmavě modrá.

Snažil se ani nenadechnout. Pokud je to - to je nesmysl, nemůže to být - siréna, co bude teď? Podle toho co si pamatoval co se stalo pod vodou, tak tohle bude ta luminiscenční co ostatní roztrhala na kusy a pak ho odtáhla sem. Asi se o oběd nechtěla dělit.

Odkdy věří na pohádky?

A pak ten zvuk z druhé strany, prudce otočil hlavu.

Oh.

Oh!

Ty oči byli tak neuvěřitelně modré. Už viděl modré, už viděl stovky modrých očí, ale tyhle byly - Zářili. Tak neuvěřitelně moc. Jako hvězdy v nejtemnější noc. Byl to muž, tedy muž s ploutví, totiž - samec? Jeho uši přecházeli z kůže do šupin tvořících blánový vějíř. Vypadalo to zvláštně. Na jeho ramenou byli šupiny které pravděpodobně vedli až na zády, a od začátků prstů až k jejich konci byli taky tmavě modré šupiny. Na koncích prstů dlouhé černé drápy, teď schované z půlky v písku.

Vypadal magicky.

Oči zvědavé a hravé. Skoro dětská nevinnost. Zmatení. Strach. Rytíř sjel pohledem z jeho očí přes nos na rty. Růžové, spodní ret plnější než vrchní. Bradu měl taky lidskou, stejně jako krk a hrudník, jen kolem žeber byli nějaké malé šupiny. Ležel na břiše a opíral se o lokty.

Muž se opatrně začal zvedat do sedu, velmi pomalu aby ukázal - své společnosti - že není nebezpečný, protože ten tvor byl pravděpodobně stejně zvědavý a vyděšený jako on.

Byli stejní.

Oba čelili něčemu co ještě nikdy neviděli, co jim přišlo zvláštní, a od pasu dolů to bylo nějaké divné. Rytíř cítil ten pronikavý modrý pohled úplně všude, ve vlasech, na ramenu, na rukávech košile.. viděl jak jeho šupinatá společnost zkoumá celý jeho zjev. Vyhodnocuje jestli je poživatelný?

"Ahoj." To bylo hloupé, to bylo hodně hloupé!

Bytost sebou totiž okamžitě trhla a prudce máchla ploutví, písek byl najednou skoro všude a když konečně rytíř otevřel oči, už je ta věc z půlky ve vodě a snažila se zmizet.

"Ne, počkej!"

Proč na to zavolal? Neměl by být rád že to tak vyplašil a nechá ho to na pokoji? Kde to vůbec je? Není někde na pustém ostrově bez vody a jídla? Doufá snad že ho to zachrání?

Bytost se zastavila a opatrně se ohlédla. Rytíř teď vidí dvě velké vrchní ploutve co má na zádech, které jsou vztyčené. Rozhodně je měl předtím stažené dolů.

"Nechoď nikam." Oslovil to jemně muž. Bytost se ani nepohnula a dál na něj hleděla. Nejistá co má udělat.

A pak se otočila a opatrně se položila břichem na vlhký písek a podepřela se lokty. Zvědavě na muže hledíc, s otázkou v očích.

Oh.

"Ty mi nerozumíš, že?" povzdychl si rytíř. Poškrábal se na hlavě a na zátylku a frustrovaně vydechl. Bytost najednou zvedne ploutev v polovině, jakoby měl kloub na stejném místě jako lidé kolena a máchla jí. Kapičky slané vody dostříkli až na tvář a košili rytíře, ten se spěšně postavil a otřel si tvář "Ugr, co to děláš-" snažil se osušit.

Podíval se na rybího může který ležel před ním v písku a snažil se uklidnit svůj dech. Mluví s rybou. Mluví s rybou! Tedy, je to dost jednosměrný rozhovor. Opatrně k ošupenému muži přistoupil a klekl si. Bytost se nadzvedla na rukou a kousek se odtáhla. Dobrá, ne moc blízko, poznamenal rytíř v duchu. Pak zvedl dlaň a on i bytost se na ni podívali. Položil ji na svou hruď.

"Dean."

Bytost se na něj dívala a pak se - oh - On se usmál. Letmo a ne příliš zřetelně, ale usmál. Dean nečekal odpověď.

"Castiel."

Rytíř vystřelil jako šíp z luku a vyskočil na nohy. "Ty mluvíš!" obvinil ho.

"Už to tak vypadá." Ten hlas je opravdu hluboký, dunivý, nakřáplý. Jakoby měl v hrdle štěrk. Deanovi z toho přeběhl mráz po zádech. Ale nebylo to nepříjemné. Ten hlas byl tak - mocný. Tak mocný, že si to Dean ani nedokázal představit.

"Ty... Ty jsi - ?" nechal otázku nedokončenou.

Castiel naklonil hlavu jemně na stranu. "Siréna." odvětil. "Napůl muž a napůl ryba. Není to zřejmé?" pověděl mu. Dean si odkašlal. "Jo, samozřejmě." prohodil. "Ryba." nechtěl tomu věřit. Protože, sakra to je pohádková bytost. Bytost z vyprávění, legend a ke strašení dětí.

"Lidožravá mořská panna."

Nemohlo to být lepší, pomyslel si sarkasticky.

"Nejím lidi." ohradil se šupinatý muž v písku. Dean zamrkal. "Ne?" ujistil se. "Ne." přikývl Castiel.

"Tak proč mě ty věci chtěli sežral? Zaútočili na mě!"

Castiel se kousek posunul a ploutví rozčeřil vodu. "Asi tě chtěli sníst." přiznal. "Takže žerete lidi!" ohnal se Dean. "Vy taky máte vegetariánství!" bránila se siréna. "To je nesmysl!" Máchal rytíř rukama. "Kde mám meč?" dožadoval se.
"Někde na dně průlivu. Bylo to buď ty nebo meč. Uznávám, že ty se neleskneš, a nejsi zrovna k užitku, ale připadal jsi mi cennější."
"Abys mě mohl sežrat!" obvinil ho.
"Povídám ti, že tě nesním!" oponoval.
"Mlč! Jen čekáš na správnou chvíli!"

Bytost nafoukla tváře a ty jemně zčervenali. Dean se zarazil. I jeho tváře náhle nabrali barvu. Je vážně roztomilí, proběhlo mu hlavou.

"Říkám, že tě nehodlám sníst. Proč bych tě zachraňoval.. podělili by se." zamumlal Castiel, obočí sraženě v jemném zamračení.
"Prej zachránil. Prej podělili." prskal. Po chvíli se ale uklidnil a uznal že to asi přehnal.
"No dobře, věřím ti." neznělo to moc přesvědčivě. Prohlížel si jeho tvář a jemně se zamračil.
"To neudělám." řekl najednou Castiel. Dean se na něj zmateně podíval.

"Neukážu ti svoje zuby." zamračil se trochu uraženě.
"To jsem přece ani nechtěl!" vyjekl Dean.

~

"Takže vegetarián, hm?" Dean to docela zajímalo, koneckonců věděl vedle něčeho co vás může za chvíli sežrat není moc příjemné. I když - tohle nebylo nepříjemné. Naopak. Deanovi se ošupená společnost líbila. Castiel byl - zajímavý. Byl něco nového, neobjeveného.

"Spíš mi přijdete nechutní k jídlu." odvětil a jemně pohyboval ploutví v mělké vodě. Dean se podíval na své nohy které omílají vlny. Jeho nohy byli sotva 2/3 délky Castielova ocasu a to bez ploutve. Připadal si malý.

"To zní jakože bych se měl urazit." zabrblal Dean a zasmál se. Castiel se jemně usmál. "Pochybuji o tom, Deane."

Líbilo se mu jak říká jeho jméno. Jakoby to bylo důležitější než cokoli.

Ten muž - ryba - cokoli, byl zvláštní. Jeho svět zajímal, neproplouval jím jen, ...jako Dean. Rytíř si povzdychl.

"Děje se něco?" Zeptal se jeho společník a stočil na něj pohled.
"Ne." Zavrtěl hlavou Dean. "I když, možná..." zamumlal.
"Možná?"
"Nezdá se ti že všechno je nějak moc rychlé?" zeptal se najednou.
"To mělo hloubku." odvětil Castiel a podíval se na horizont. "Ale nesouhlasím. Všechno je příliš pomalé."
"Vážně?" zabručel rytíř.
"Ano." podíval se na něj. "Všechno je moc dlouhé a nudné."
Rytíř se mu podíval do očí.

"Co je to?" Castiel se jemně zamračil a zvedl ruku a měkkým polštářkem palce přejel po Deanově tváři.
"Co je co?" optal se nejistě a jeho tváře zčervenali.
"Ty věci na tvé tváři."
"Mluvíš o pihách?"
"Pravděpodobně." zamumlal Castiel.
"To jsou pihy." pokrčil rameny muž. "Mám je od narození." vysvětlil.
"Mají je všichni lidé?" zeptal se zvědavě. "Ne, ne pihy nejsou jako vaše šupiny." zavrtěl hlavou Dean se smíchem.
"Kde všude je máš?"
Dean zčervenal. "No, skoro všude." zamumlal neochotně.

Cítil teplou dlaň a ostří drápky na boku, ohnal se. "Co to- ?!"
"Chci se podívat."
Košile byla nemilosrdně zahozena a Dean překulen na břicho. "Hej, tohle se mi moc nelíbí." zabručel rytíř.
"Máš je opravdu všude." souhlasil Castiel a přejel dlaní po jeho zádech, zanechávajíc intenzivní pocit a husí kůži.

"Naježil jsi se. Je to nepříjemné?"
"Nejsem kočka, neježím se!" nadával Dean do písku. "A není to - nepříjemné." zabrblal.

"Takže se ti to líbí?"

Horké. Vlhké. Rty na jeho kůži, na jeho ramenou a zádech. Dean stiskl ruce do pěstí. Cítil zrnka písku na bříšcích prstů a dlaních, za nehty.

Horká kůže dlaně na jeho bocích a lopatkách. Kousl se do rtu.

Co to sakra dělá, opravdu se právě nechává zneužívat nějakou mořskou příšerou z pohádek!

Najednou byl přetočen na zády a na jeho rtech přistáli ty horské a vlhké, ty co jej doháněli k šílenství. Chytil Castielovu tvář do dlaní a dravě převzal kontrolu nad polibkem. Přetočil je, vody se rozstříkla všude kolem, cítil kapky vody stékat po jeho zádech a rukou ve vlasech, na tváři Castiela.

"Do háje." Mumlal Dean do Castielových rtů. "Jsi napůl ryba." Nemohl uvěřit vlastnímu počínání.
"A ty máš příliš mnoho končetin." ohradila se siréna. "A nemáš ani drápy ani tesáky."
Dean se zasmál a opřel své čelo o jeho. "O tom nemluvím." jeho hlas rezonoval a rozvibroval vzduch okolo jeho hrdla. Siréna sebou jemně pohnula a tiše zasténala.

"Nemám tušení jak -" mumlal Dean. "Chápeš." zčervenal.
"Nerozumím."
"Sex. Casi, mluvím o sexu."
"Oh."

~

"Cas?" zeptal se.
"No, jo.. tvoje jméno je docela sousto. Nevadí to?" zeptal se a trochu se posunul aby se druhý vešel za ním, hledajíc víc tepla.
"Ne." odvětil. "Líbí se mi to." Schoval tvář do Deanova ramene a tiše vydechl.

Hvězdy. Neuvěřitelně moc hvězd. Dean nikdy neviděl něco takového. Byla tma, neměl ponětí kolik bylo hodin, ani kde je jeho loď a popravdě jej to na chvíli ani nezajímalo.

Usnul.

A co jak zjistil ráno byla nejhloupější věc kterou mohl udělat. Prudce se posadil, když si uvědomil chybějící zdroj tíhy na hrudi a tepla. Prudce se rozhlédl. Okolo byli trosky lodi a několik dalších lidí, kteří spali. Ale žádný šupinatý muž s modrýma očima.

Poznal v kolem-ležících některé z námořníků se kterými se plavil.

Chytil se za hlavu - třeštila. Zdálo se mu to?

"Sire!" nechal se slyšet kapitán. Dean se otočil a setkal se s hnědým pohledem kapitána. "Ano?" odvětil a s potížemi se postavil na nohy. Jeho košile chybí, uvědomil si. "Jak jste se dostal z vody?" ptal se nevěřícně kapitán a došel k němu. "A kde máte šaty a meč?"

"Neuvěřil by jste mi." vydechl rytíř a usmál se. "Neuvěřil."

Když se jim povedlo dostat pár z nepoškozených záchraných člunů zpět na moře bylo už skoro okolo šesté hodiny večerní. Sebrali všechny zásoby a zbraně co měli a rozhodli se vrátit do svého království. Mírová smlouva může počkat, jde o naše životy, rozhodl kapitán. Dean si byl jist, že je takový protože se potopila jeho loď a on stále žije. Kapitán přeci nikdy neopouští loď. Ale rytíř byl rád, ten muž - Benny, byl opravdu dobrý člověk a námořnictvo by přišlo o zdatného kapitána.

Několik týdnů po té co se vrátili se Král rozhodl, že pojede podat mírovou smlouvu s nimi. Dean a jeho bratr Samuel byli pověřeni ochranou jeho veličenstva.

A to byl ten den kdy Dean zjistil že to skutečně nebyl sen, ani halucinace. Protože tu noc co proplouvali průlivem voda pod nimi problikávala paprsky zářivého modrého světla a průliv byl klidný.

Dean doběhl na záď lodi a díval se do koryta průlivu kterým právě propluly.

Z vody se po ramena vynořila známá rozcuchaná hlava s černými vlasy a modrýma očima, které teď zářili. Deanovi srdce se sevřelo, chtěl zvednou ruku a zamávat, a pak ucítil ruku na rameni.

"Co se děje?" Sam. Deanův bratr. Sam se na něj starostlivě podíval.
"Nic." věnoval Samovi pohled
"Určitě?"
"Jen vzpomínám." Usmál se Dean. A když stočil hlavu zpět, viděl jen několik bublinek na hladině, a klidný, tmou zahalený průliv.

~

"To není pravda! To sis vymyslel strýčku Deane!" vykřiklo osazenstvo.
"Přísahám, že je to pravda!" smál se.
"To teda není, mořské panny neexistují!" dohadovali se děti a vyměňovali si vševědoucí pohledy. Samovi děti. Don, John a Bella. Dean je miloval, a moc rád jim vyprávěl.

"Co jim zase nalháváš, Deane?" vešel do místnosti Sam a usmál se na všechny, Bella se hned zvedla a klopýtavým krokem došla k Samovi. Ten se přikrčil a vzal si ji do náruče.
"Já nelžu." ušklíbl se Deana sesadil Dona ze svého kolene aby se taky mohl jít přivítat s tátou.
"To určitě! Budou mít hlavu plnou nesmyslů." Matka těch tří. Samova žena. Amélie.
Dean se zasmál. "Tak krutá." usmál se pro sebe.

Dean měl rád procházky po pláži. Písek mezi prsty. Hvězdy nad hlavou. Dost daleko od civilizace. Šumění vln.

"Zdravím, Deane."
"Ahoj, Casi."

Poznámka: Budeme dělat že tu sexuální scénu Dean dětem nepřevypravoval, to bylo jenom - pro vás.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 jajafilm | Web | 28. ledna 2015 v 10:07 | Reagovat

Hahaha... :-)
I když AU není můj šálek kávy, tohle bylo perfektní, nejlepší to s těma pihami...

"Co je to?" Castiel se jemně zamračil a zvedl ruku a měkkým polštářkem palce přejel po Deanově tváři.
"Co je co?" optal se nejistě a jeho tváře zčervenali.
"Ty věci na tvé tváři."
"Mluvíš o pihách?"
"Pravděpodobně." zamumlal Castiel.
"To jsou pihy." pokrčil rameny muž. "Mám je od narození." vysvětlil.
"Mají je všichni lidé?" zeptal se zvědavě. "Ne, ne pihy nejsou jako vaše šupiny." zavrtěl hlavou Dean se smíchem.
"Kde všude je máš?"
Dean zčervenal. "No, skoro všude." zamumlal neochotně.
Cítil teplou dlaň a ostří drápky na boku, ohnal se. "Co to- ?!"
"Chci se podívat."
Košile byla nemilosrdně zahozena a Dean překulen na břicho. "Hej, tohle se mi moc nelíbí." zabručel rytíř.
"Máš je opravdu všude." souhlasil Castiel a přejel dlaní po jeho zádech, zanechávajíc intenzivní pocit a husí kůži.
... :D :D :D

2 Saki | Web | 2. února 2015 v 21:30 | Reagovat

awww *___* ty píšeš tak sladké povídky :) asi se ze mě za chvilku stane homole cukru :D no nevadí, i přesto bych je stále četla :D ještě nějakou pohádku někdy, prosíím na dobrou noc ^^

3 ♦Reina♦ | Web | 4. února 2015 v 22:21 | Reagovat

Ty tvé povídky mne fakt nikdy neomrzí. ;) Dobrá práce, jako vždy! :3

4 m&m | 11. února 2015 v 12:37 | Reagovat

To je naprosto boží :D

5 misa737 | 9. dubna 2015 v 11:32 | Reagovat

Hihihihihi super ;) precitala som všetky tvoje supernatural poviedky a boli jedy z najlepších aké som čítala. Len tak ďalej ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama