Trochu jiný.

5. února 2016 v 9:41 | Tayusha - はたけ多代 |  I'm Writing ..nebo se alespoň snažím.

Název: Trochu jiný
Žánr: AU(alternative universe), vyprávění, smutné, dead character, angst,
Pár: komplikované Dean/Castiel




"On byl vždycky trochu jiný. Někteří by řekli zvláštní, jiní nepochopení. Ale nebylo to o tom, že nebylo možné jej pochopit, bylo to spíše o tom že lidé ho pochopit ani nechtěli.

Byl nejmladší syn svých rodičů a měl 6 bratrů, všichni z nich však byli s příliš velkým věkovým odstupem a tak vlastně vyrůstal uplně sám. Jeho rodiče byli uznávaní lékaři a rozhodně neměli na malé dítě plné otázek a dychtivosti po pozornosti čas. Možná proto z něj vyrostl tak tichý a nenáročný člověk.

On vám nikdy neskočil do řeči, i přesto že jste říkali bláboli nebo jste jej křivě obvinili. Nikdy vám do řeči neskočil. Mluvil jen málo a téměř nikdy nezačal rozhovor sám od sebe. Byl tichý a slušný a spořádaný. Disciplinovaný. Rád uklízel a měl rád ve všem pořádek, řád. Možná v něm něco hledal. Smysl života? Všechny jeho věci byly vždy uspořádané a na svém místě, i jeho oblečení bylo vždy čisté a vyžehlené, upravené.

Až na ty vlasy. Ty vlasy byli to nejneuspořádanější co jsem kdy viděl.

Zajímal se o tolik věcí. O přírodu, o zvířata, o vědy. Hodně četl a měl rád poezii, vážnou hudbu a kávu. Ten malý úsměv na jeho tváři, pokaždé když měl radost byl tak neznatelný že já sám jsem si ho všiml až po několika letech našeho přítelství. Opravdu moc neprojevoval emoce.
Proto mi asi nikdy nepřišlo potřeba mluvit s ním o Něm samotném. Nikdy jsem se neptal jak se má nebo jestli ho něco netrápí, a on nikdy sám nezačal. Kdybych věděl že to skončí takhle-" Na desku s osloženou biblí dopadla kapka slané bolesti. Kousl jsem se do rtu.

Osazenstvo bylo tak zticha jak jen mohlo být, bylo by slyšet spadnout špendlík. Dusil jsem vzlik v sobě tak násilně jak jen to šlo. Nebudu brečet. Břečel jsem už moc, křičel jsem už moc, prosil jsem už až moc, dokonce jsem se i modlil. Pořád z hlouby duše chci abych se teď probudil. Abych se probudil a zjistil, že je to jen noční můra. Chci aby to vše byl jen výplod fantazie a On byl naživu. Chci se vzbudit a dát mu pěstí za tohle, za to jak se teď cítím. Ale nemůžu. Protože to není sen, z tohohle se neprobudim. A svou bolest na něj hodit nemůžu.

"Hej," tichý hlas, někde v dalce. "Deane?" Jakobych najednou procitl.
Vrátil jsem se zpátky ze svých myšlenek do toho kostela, do své noční můry k tomu stojanu. Křečovitě jsem svíral hrany desky a zvedl jsem oči na všechny přítomné.

Bylo jich tak málo. Tak hořce málo. Nikdy mi nedošlo co sem pro něj znamenal dokud jsem nepřišel sem. Byl jsem jeho nejlepší přítel. Jeho jediný přítel kromě té dívné ženské co mi hned u vchodu ukradla peněženku. Osazenstvo se skládalo jen z Meg, Sama a Jeho bratrů. Bylo tu i několik Jeho spolupracovníků, ale ti na mě spíš hleděli s naprostým zmatkem.
"To stačí Deane," zamumlal Sam. Ano, tohle už bylo příliš.

-

"Deane, co to sakra bylo v tom kostele?" Proč se ptal? Nebylo to jasné? Nechci mluvit o svém emocionálním kolapsů, ne teď. A pokud bylo něco co jsem nenáviděl, byly to rozhovory o citech. "Uplně jsi-" hledal slova. "Já nevím," povzdychl si. "Taky mi chybí, ale tebe to sebralo... víc než bych býval čekal." Sevřel jsem křečovitě volant. Víc než by čekal? A co teda čekal? Že mávnu rukou a řeknu; no co už?! "Byli jsme nejlepší přítelé." zavrčel jsem. Sam se na mě podíval a pak si povzdychl. "No právě. Byli."

To bylo jako dýka do zad. Možná horší.

Prudce jsem zabrzdil auto.

"Sakra, Deane!" zakřičel Sam. "Chceš nás zabít nebo se chceš společně proletět předním sklem?!" vrčel naštvaně a snažil se promlout si krk v místě kde ho pořezal bezpečností pás.
"Co myslíš tím byli?" vydechl jsem a sledoval jsem své prsty, pevně a křečovitě zaťaté do volantu. Tahle bolest byla o moc jednoduší. Byla vysvětlitelná, narozdíl od té někde hluboko v plycích a játrech.
Sam si dlouze a frustrovaně povzdychl. "Promiň, ale nezavolal jsi mu nejméně 5 let." řekl. "Ani jsi nevěděl, že se přestěhoval do Sacramentu." Proč se na mě takhle dívá. Přestaň s tím. "Každé přátelství má mouchy!" vybuchl jsem. "To neznamená, že nebudu kurva v prdeli když zjistím, že umřel!" Nebyli to slzy co přišlo jak jsem čekal. Byl to hněv. Bože, byl to tak čirý hněv. Práštil jsem do volantu a vystoupil jsem z auta.

"Deane... " Nech mě být, Same. Cokoli co řekneš nepomůže.
Hněv vystřídaly otázky. Možná výčitky. Sam má pravdu, nevěděl jsem, že se přestěhoval. Sakra, nevěděl jsem dokonce ani, že měl rakovinu. Všechno ostatní se zdálo tak bezvýznamené když jsem si vzal Lisu a narodil se Ben. Neměl jsem čas. Byl jsem rád, že jsem jednou za týden viděl Sama a mámu. Nenapadlo mě zavolat.
3 minuty. 3 minutový rozhovor po telefonu a mohl jsem na tom pohřbu stát a alespoň vědět na co kurva umřel!
"Proč nezavolal on?" vydechl jsem těžce. Sam si přisedl vedle mě na obrubník u cesty a podíval se na nebe. "Já nevím. Možná ze stejného důvodu jako vždycky. Nenapadlo ho, že by nás to zajímalo." zamumlal. Tak ho nenapadlo, že by nás to mohlo zajímat, huh? Tohle je ironie.. Protože skutečně nezajímalo. Tehdy ne. Ale teď-

"Ani jsem nevěděl, že si přál být zpopelněn..."

Pamatuju si tolik týnejdžrských rozhovoru o tak zbytečných věcech. Mluvili jsme o autech, o snech, o škole, o jídle, o filmech, o knihách, o všem. Cas byl ten typ člověka co dákazal poslouchat hodiny a hodiny a nikdy nebyl unavený z vašich keců. Díval se tak zvědavě a dychtivě, že jste si v tu chvíli nepřáli nic jiného než mu vyprávět, vyprávět mu o všem, o vymyšlených dobrodružstvých, o cestách, o vašich velkých snech, o čemkoli, jen aby jste viděli tu jiskřivou radost pokaždé když jste s ním sdíleli část sebe. Cas byl velmi emociálně založený člověk. Sny pro něj byli vždy víc než peníze. Slova pro něj byla víc než sláva. Malé všední věci pro něj byli neobyčejné a úžasné. Byl tak naivní a čistý, že to až bylo směšné.

Možná právě proto, že i maličkost pro něj byla důvod pro radost, byl tak laskavý a ochotný člověk. Nikdy nebyl moc unavený na to odprovodit vás. Nikdy nebyl-

Nikdy neřekl ne.

Ale ani nikdy neřekl co chtěl. Co chtěl od života on. Pro co si sem přišel, než všichni skončíme v pekle.
Sam se zasmál. Otočil jsem na něj trochu překvapeně pohled. "Čemu se směješ?" zavrčel jsem. "Nemám ani tušení, jen si myslím že by to tak Cas chtěl." Smál se a sklopil hlavu, zavřel oči a na chodník dopadlo pár kapek slané hořkosti. "Nikdy ti to neřekl, hn?" zeptal se.
"Neřekl co?" Vidět Sama takhle bylo možná ještě víc bolestivé. "Moc toho nenamluvil tak jako tak, takže pravděpodobně ne, neřekl mi to."
"Miloval tě."
"Jasně, že jo. Já jeho taky, byl jako bratr."
"Ale on tě miloval jinak než takhle."

Ne.

Nevěřím ti.

"Přestaň." zavrčel jsem. "Je mrtvý, projev úctu."
Sam se na mě význameně podíval. "Myslím to vážně." Přestaň. Přestaň. "Miloval tě, nikdy sis toho nevšiml?" Přestaň. Mlč! "Tse, ty sis vážně nikdy nevšiml..." Drž hubu Same!
"Je to nesmysl." zavrčel jsem. "Cas by nikdy- Je to nechutný!" Ohnal jsem se. Sam protočil oči. "Nemyslím si, že nad tím Cas uvažoval takhle."
"Nezajímá mě co si myslíš!"
"Byl asexuál Deane, bylo mu jedno, že jsi chlap, miloval tě jako člověka, jako osobnost. Jako duši."
"Nevím co je ten anxecosisexuál nebo co a je mi to i solidně-"
"Že ho nezajímal sex ani líbání ani nic s tím spojené."
Oh.
To by vysvětlovalo dost věcí. Třeba proč nikdy nemluvil o žádných partnerkách, holkách, čemkoli.
"Takže byl něják narušený?"
"Není to psychické narušení, Deane! Je to- Uh, to máš jedno. Prostě," snažil se najít slova.
"Vždycky se na tebe díval jako na to nejcenější v místnosti, na světě, ve vesmíru. Byl tak šťastný kdykoli se stalo něco o čem věděl že tě potěší. Nikdy nedělal věci, které nemáš rád. Nikdy neměl rád věci, které nemáš rád. Vždycky přinesl kousek koláče, když přišel. Všechny ty malé detaily. Dával ti opsat svoje úkoly, nechával tě jít prvního, dával ti svoje sladkosti na halloween a tvrdil, že on sladké nemá rád, nechal tě vždycky vybrat co budete dělat, na co si budete hrát, vždy tě nechal vyhrát, nikdy ti nebral tvé hračky nebo věci, nikdy ti neodmítl nic půjčit nebo dát. Vždycky se s tebou rozdělil o svoji sušenku, když nám je máma přinesla na zahradu. Byl tak šťastný když ti Lisa kývla na to rande," Čím dýl mluvil tím víc jsem se cítil hrozně, a zároveň jsem byl v opojení jednich z nejkrásnějších vzpomínek které mám.
"Chtěl ti jít za světka," uchechtl se Sam. Podíval jsem se na něj. "Ale on-" Sam mě nenechal dokončit myšlenku. "Nikdy ti to neřekl, protože věděl že si vybereš mě a nechtěl aby jsi se cítil špatně, proto se o tom nikdy nezmínil a raději se rozhodl být na svatbě za objektivem foťáku."
"Jak to všechno víš?"
"Pozoroval jsem ho. Byl to i můj přítel víš."
"Chceš říct, že jsem byl špatný přítel?"
"Ne. Rozhodně ne pro Case. Byl si jeho nejlepší přítel."
"Byl jsem jeho jediný přítel."
"Protože jsi byl nejlepší, nepotřeboval žádné dálší."
"Přišla mi od něj SMSka když se narodil Ben, že mi gratuluje... Neodepsal jsem, protože jsem se bál, že by pak byl naštvaný že jsem se tak dlouho neozval."
"Tak jsi se mu neozval další 4 roky. Moje teorie o tom, že si myslel, že nás to nebude zajímat, dostává hned více ohlasu."

"Zmlkni."

Měl bych se cítiti špatně? Cas nikdy nechtěl abychom byli... pár. Ne? Nikdy nechtěl partnera/partnerku tak jako tak, ne? Nic by nezměnilo kdybych mu řekl, že ho taky miluju. Žádný happy end. Nikdy.
Sam jakoby odtušil mé myšlenky;
"Byl šťastný protože ty jsi byl šťastný."

-

On byl vždycky..
trochu jiný. Někteří by řekli zvláštní, jiní nepochopení. Ale nebylo to o tom, že nebylo možné jej pochopit, bylo to spíše o tom že lidé ho pochopit ani nechtěli. Ale miloval mě. A já ho opustil.
Ale on mě stejně miloval.

On byl vždycky-

Ten nejhloupější! Nejnaivnější! A-
Nejúžasnější a nejčistší člověk, kterého jsem potkal.

-

"Myslíš, že mi odpustí?"
"Myslím, že ti nikdy nic nevyčítal."
"Myslím... "
"Pojd už zpátky do auta, začíná pršet." Sam se zvedl a šel zpět, když se s vrznutím zavřeli dveře, proletěla kolem mě včela a sedla si na stonek trávy vedle obrubníku.
"Myslím, že jsem Ho taky miloval."



Svět dospělých je tvrdý, ukvapený a nemilosrdný. Nedá vám čas mrhat časem. Ale dá vám spoustu času na to o tom přemýšlet a trpět za své chyby.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 jajafilm | Web | 17. února 2016 v 10:04 | Reagovat

Jej, konečně nová povídka... už jsem se bála, že jsi úplně přestala psát, to by byla moc škoda, protože tohle je perfektní!
Smutné, ale krásné! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama